Hranice jsou krásné: Co jsem se naučil při práci s předškoláky s autismem

Bylo to před 10 lety, kdy jsem poprvé přijal místo poloprofesionála v předškolní třídě ve školním systému Cherry Creek. Věděl jsem, že rád pracuji s dětmi, zvláště s těmi mladšími pěti let. Tato třída byla pro mě předurčena jako speciální, byla to předškolní třída pro děti ve věku od dvou do pěti let, kterým byl diagnostikován autismus nebo učební styly, jako je autismus.

Právě jsem opustil pracovní prostředí, které bylo nejtoxičtější, jaké si dokážete představit. Zneužívání vyleštěné tak, aby vypadalo jako obdiv a láska, bylo to, co jsem znal už roky, než jsem v roce 2012 nastoupil do práce jako parašutista. Neměl jsem tušení, že chodím s nezměrnou posttraumatickou stresovou poruchou, a opravdu jsem netušil, jak se o ni postarat. sám sebe zdravým způsobem. Pochopila jsem, že jsem kreativní a hravá a že jsem nadšená pro práci s dětmi.

Když jsem se prvního dne rozhlížel po své nové třídě, viděl jsem, že exploze primárních barev, která normálně zachvátila prostředí předškolního zařízení, byla ztlumena vlnitými plastovými fóliemi připevněnými k dřevěným policím. Na stěnách nevisely žádné plakáty a na podlahách bylo možné najít všechny kromě jednoho kulatého koberce v přední části místnosti. Setkal jsem se s naším prvním setkáním dětí, čtyř mladých srdcí, kteří byli většinou neverbální. Tyto děti, i když většinou nedokázaly komunikovat tak, jak jsem byla zvyklá, byly plné vášní a zájmů. Viděl jsem, jak třída navržená pro tichou a rozvážnou hru byla pro tyto děti způsobem, jak nebudou tak zahlceny svým prostředím. Nadměrná stimulace by mohla vést k zhroucení, k pocitu, že svět vybočuje ze své osy a už nikdy nebude v pořádku. Začal jsem si uvědomovat, jak se dny měnily v týdny, týdny v roky, že jsem tak zoufale toužil po strukturovaném, tichém prostředí, abych mohl existovat sám v sobě.

Slyšel jsem předtím „vychován z chaosu, rozumí pouze chaosu.“ To platilo pro mě v době mého života, kdy jsem pracoval jako parašutista. Byl jsem mladý člověk, který se potýkal s bouřlivým koncem manželství mých rodičů a nevypočitatelnou a škodlivou existencí s mým předchozím profesním úsilím. Můj vztah s mým přítelem udržoval chaotický nepořádek, ve kterém jsem se budil, jedl a spal. Neměl jsem žádnou vizi života bez dramatu a zdálo se mi, že jsem prachový vír nejistoty a nerozhodnosti. Při své práci ve strukturované třídě jsem zjistil, že předvídatelnost rozvrhu mi přinášela útěchu vedle mých studentů. Od svých kolegů a profesionálů, se kterými jsem pracoval, jsem se naučil, že je důležité dělat to, co říkáte, že budete dělat, když říkáte, že to uděláte. Začal jsem si také uvědomovat, že lidé mohou sloužit druhým, aniž by za to něco očekávali. Oba tyto pojmy mi byly cizí, ale posunuly mě ke startu zdravější existence.

Při práci ve třídě jsem se naučil, že hranice jsou kritické a vyžadovat to, co potřebujete, není sobecké, ale nutné.

Moji studenti, nádherně zvláštní a magicky propojené, mě naučili víc, než jsem kdy doufal, že jsem je naučil. Díky svému času ve třídě navržené pro pořádek, předvídatelnost a opravdové, opravdové spojení jsem se mohl sám vydat po cestě zmatku směrem k autenticitě a zdraví. Za svůj charakter hodně vděčím těm, kteří nebyli schopni prokázat hloubku svého charakteru způsobem, kterému společnost jako celek rozumí. Nyní jsou děti, se kterými jsem pracoval, na střední škole a dělají úžasné věci. Doufám, že každý, kdo je potká, se naučí stejně jako já, že hranice jsou krásné a svobodu lze nalézt pouze v základech předvídatelného.