Měsíc vzdělávání o bezpečnosti potravin

Na počest Národní měsíc vzdělávání o bezpečnosti potravin, Mám poučný příběh pro všechny pečovatele o děti.

Mám dvě děti, teď pět a sedm. V létě 2018 jsme si s dětmi užívali film a popcorn. Můj nejmladší Forrest začal dávit (jak to občas dělají malá batolata) na popcornu, ale velmi rychle se na to vykašlal a zdálo se, že je v pořádku. Později toho večera jsem zaslechl z jeho hrudi velmi jemné sípání. Moje mysl se na okamžik zamyslela nad popcornem, ale pak jsem si myslel, že to možná byl jen začátek nachlazení. Rychle vpřed několik dní a sípání zůstává, ale nebyly patrné žádné další příznaky. Neměl horečku, rýmu ani kašel. Zdálo se, že si hraje, směje se a jí stejně jako vždy. Pořád jsem se nějak zvlášť nebál, ale moje mysl se vrátila k té noci popcornu. Objednal jsem se k lékaři na později ten týden a vzal jsem ho na kontrolu.

Sípání pokračovalo, ale bylo velmi jemné. Když jsem vzal našeho syna k lékaři, sotva něco slyšeli. Zmínil jsem se o popcornu, ale zpočátku si nemysleli, že to bylo ono. Kancelář provedla nějaké testy a druhý den mi zavolala, abych ho přivedl na ošetření nebulizátorem. Naše plány neumožňovaly schůzku na další den, takže jsme čekali dalších pár dní, než ho přivezli. Zdálo se, že doktora zpoždění neznepokojovalo a my také ne. V tuto chvíli jsme byli asi týden a půl od popcornového a filmového večera. Přivedl jsem ho do ordinace lékaře na ošetření rozprašovačem a očekával jsem, že ho vysadím do školky a poté se vrátím do práce, ale den nešel přesně podle plánu.

Velmi si vážím pediatrů, kteří se o našeho syna starají. Když jsme přišli na ošetření, opakoval jsem příběh znovu jinému lékaři a zmínil jsem se, že stále slyším sípání bez dalších příznaků. Souhlasila, že to bylo velmi zvláštní a nesedělo jí to. Zavolala do dětské nemocnice, aby se s nimi poradila, a oni navrhli, abychom ho přivezli na vyšetření jejich týmem ORL (ušní, nosní, krční). Abychom je ale viděli, museli jsme jít přes pohotovost.

Toho rána jsme dorazili do dětské nemocnice v Auroře o něco později a přihlásili jsme se na pohotovost. Cestou tam jsem se zastavil domů, abych si vyzvedl pár věcí pro případ, že bychom tam skončili celý den. Očekávali nás, a tak netrvalo dlouho a několik různých sester a lékařů ho zkontrolovalo. Samozřejmě, že zpočátku neslyšeli žádné sípání, a v tuto chvíli si začínám myslet, že je to hodně žvást pro nic. Pak konečně jeden lékař zaslechl něco slabého na levé straně hrudi. Přesto se v tuto chvíli nikdo nezdál příliš znepokojený.

Tým ORL řekl, že mu dají do krku dalekohled, aby se lépe podíval, ale domnívali se, že je vysoce pravděpodobné, že nic nenajdou. Bylo to jen preventivní opatření, aby se nic nestalo. Operace byla naplánována na později večer, aby se dal prostor mezi jeho posledním jídlem a dobou, kdy dostane anestezii. Tým ORL věřil, že to bude rychlé – dovnitř a ven asi za 30–45 minut. Po několika hodinách s chirurgickým týmem se jim konečně podařilo odstranit slupku zrnek popcornu (myslím, že se to tak jmenuje) z Forrestových plic. Chirurg řekl, že to byl nejdelší zákrok, kterého se kdy zúčastnili (z jejich strany jsem z toho cítil trochu vzrušení, ale z mé strany to byla trochu panika).

Zamířil jsem zpět do zotavovací místnosti, abych svého malého muže držel dalších pár hodin, než se probudí. Plakal a kňučel a nemohl alespoň hodinu otevřít oči. To bylo jedinkrát, co byl tento malý chlapík rozrušený za celý náš pobyt v nemocnici. Vím, že ho bolelo hrdlo a byl dezorientovaný. Byla jsem ráda, že je po všem a že bude v pořádku. Později toho večera se úplně probudil a jedl se mnou večeři. Byli jsme požádáni, abychom zůstali přes noc, protože jeho hladina kyslíku klesla a chtěli si ho ponechat na pozorování a zajistit, aby nedostal infekci, protože popcornová slupka tam ležela téměř dva týdny. Následující den jsme byli propuštěni bez incidentu a on byl zpátky ve svém starém já, jako by se nikdy nic nestalo.

Být rodičem nebo opatrovníkem dětí je těžké. Opravdu se snažíme pro tyto malé pecky udělat maximum a ne vždy se nám to daří. Nejtěžší okamžik pro mě byl, když jsem musel odejít z operačního sálu, když ho uváděli do narkózy, a slyšel jsem, jak křičí „mami“. Tato vzpomínka se mi vryla do paměti a dala mi zcela nový pohled na důležitost bezpečnosti potravin. Měli jsme štěstí, že to byl malý incident ve srovnání s tím, co mohl být. Bylo několik let, kdy v naší domácnosti nebyl povolen popcorn.

Naši lékaři nedoporučovali žádný popcorn, hrozny (ani nakrájené) nebo ořechy před pěti lety. Vím, že se to může zdát extrémní, ale zmínili se, že před tímto věkem děti nemají zralost roubíkového refluxu potřebnou k prevenci dušení. Udržujte tyto děti v bezpečí a nekrmte svá batolata popcornem!