Sisters – The Ultimate Best Friends
Moje sestra, Jessi, je opravdu jedním z nejkrásnějších lidí (uvnitř i venku), které znám. Je laskavá, starostlivá, silná, statečná, hloupá a výjimečně chytrá. Uspěla ve všem, na co si myslela, a byla pro mě vzorem po celý můj život. Jo, jo, já vím, každý to říká o někom ze své rodiny, ale já to tak opravdu cítím.
Od malička jsme byli téměř nerozluční. Moje sestra je o dva roky starší než já, takže jsme měli vždy podobné zájmy. Milovali jsme společné hraní Barbie, sledování karikatur, otravování našich rodičů společně, měli jsme společné přátele, práce! Jako každý sourozenec jsme si samozřejmě lezli na nervy (občas to děláme dodnes), ale kdykoli mě někdo ve školce šikanoval, Jessi mě vždy bránila a utěšila. V roce 1997 se moji rodiče rozvedli a to způsobilo první skutečnou zátěž pro náš vztah.
V době rozvodu našich rodičů se u Jessi také začínaly projevovat známky duševní choroby. Když mi bylo pouhých 8, neměl jsem tušení, že se jí to děje nebo co se vlastně děje. I nadále jsem s ní měl stejný vztah jako vždy, až na to, že jsme teď sdíleli ložnici v domě mého otce, což vedlo k dalším hádkám. Můj táta a sestra měli také turbulentní vztah, moje sestra byla ve fázi vzdoru před mladistvým a můj táta měl problémy se zvládáním vzteku a byl nepodporující/nevěřící v otázkách duševního zdraví. Neustále se hádali, když jsme byli v jeho domě. Když můj táta pil a křičel, Jessi a já jsme si navzájem poskytovali pohodlí a bezpečí. Jednoho dne přišla horečka a ona se natrvalo nastěhovala k mé matce. Zjistil jsem, že jsem jedináček, když jsem byl u táty.
Když jsme byli teenageři, sestra mě začala odstrkovat. Byla jí diagnostikována bipolární porucha a raději trávila čas ve svém pokoji. Cítil jsem se uzavřený a stále více jako jedináček. V roce 2005 jsme kvůli sebevraždě ztratili naši blízkou sestřenici a málem jsem kvůli ní ztratil i Jessi. Zůstala v zařízení, co se zdálo jako věky. Když byla konečně uvolněna, aby se mohla vrátit domů, pevně jsem ji objal; pevněji, než jsem kdy kohokoli předtím nebo možná potom objal. Do té doby jsem si nebyl vědom, jak špatný je její duševní stav a všechny ty zkoušky a strasti, kterými sama procházela. Vzdálili jsme se od sebe, ale nedovolil jsem nám pokračovat po té cestě.
Od té doby jsme si byly bližší než většina sester, které znám. Naše pouto bylo silné a máme jak metaforicky, tak i doslovně navzájem si zachránili život. Je to moje důvěrnice, jedna z mých skal, moje plus-jedna, kmotra mým dětem a součást samotné struktury mého bytí.
Moje sestra je moje nejlepší kamarádka. Pravidelně máme sesterské noci, máme odpovídající tetování (Anna a Elsa z Frozen. Jejich vztah v prvním filmu je děsivě podobný tomu našemu), bydlíme od sebe pět minut, naše syny jsou od sebe tři měsíce a sakra, dokonce máme téměř stejný předpis na brýle! Jednou jsme si vyměnili obličej a moje neteř (dcera mé sestry) nedokázala poznat rozdíl. Vždycky si s ní dělám legraci, že jsme měli být dvojčata, tak jsme si blízcí. Nedokážu si představit svůj život bez mé sestry.
Momentálně jsem těhotná s druhým dítětem, holčičkou. Jsem přes měsíc, že můj dvouapůlletý syn bude mít brzy vlastní sestru, se kterou bude vyrůstat. Sním o tom, že budou moci sdílet stejnou lásku a spojení jako já a moje sestra. Sním o tom, že nebudou čelit stejným těžkostem jako my. Sním o tom, že budou schopni vytvořit nerozbitné sourozenecké pouto a být tu jeden pro druhého, vždy.