Týden mírových sborů

Motto Peace Corps je „Peace Corps je ta nejtěžší práce, kterou budete milovat“, a nemůže být pravdivější. V průběhu let jsem cestoval a studoval v zahraničí a dozvěděl jsem se o Peace Corps, když na moji vysokoškolskou univerzitu přišel náborář. Okamžitě jsem věděl, že se nakonec přidám a budu dobrovolníkem. Takže asi rok po absolvování vysoké školy jsem se přihlásil. Proces trval přibližně jeden rok; a pak tři týdny před odjezdem jsem zjistil, že jsem byl přidělen do Tanzanie ve východní Africe. Byl jsem určen jako zdravotní dobrovolník. Byla jsem nadšená z toho, co zažiju, a z lidí, které potkám. Připojil jsem se k Peace Corps s touhou cestovat, učit se nové věci a být dobrovolníkem; a dobrodružství mělo začít.

Když jsem v červnu 2009 dorazil do Dar es Salaamu v Tanzanii, měli jsme týden orientace a pak už se šlo na naše tréninkové místo. Šli jsme jako tréninková skupina asi 40 dobrovolníků. Během těchto dvou měsíců jsem bydlel v hostitelské rodině, abych poznal kulturu, a 50 % školení jsem strávil v jazykových kurzech se svými vrstevníky. Bylo to ohromující a vzrušující. Bylo toho tolik, co se dalo naučit a vstřebat, zvláště když došlo na učení kiswahilštiny (můj mozek není nadšený z učení druhých jazyků, několikrát jsem to zkusil!). Bylo neuvěřitelné být kolem tolika zcestovalých a zajímavých dobrovolníků a zaměstnanců (amerických i tanzanských).

Po dvou měsících tréninku za mnou jsem byl vysazen (sám!) ve své vesnici, která se stala mým novým domovem na další dva roky. Tehdy se věci staly náročnými, ale přerostly v neobyčejnou cestu.

Práce: Lidé si často myslí, že dobrovolníci budou „pomáhat“, ale to není to, co Peace Corps učí. Nejsme posíláni do zámoří, abychom pomohli nebo opravili. Dobrovolníkům je řečeno, aby naslouchali, učili se a integrovali se. První tři měsíce se nám doporučuje nedělat na našem webu nic jiného, ​​než budovat spojení, vztahy, integrovat se, učit se jazyk a naslouchat lidem kolem nás. Tak jsem to udělal. Byl jsem prvním dobrovolníkem ve své vesnici, takže to pro nás všechny byla poučná zkušenost. Poslouchal jsem, co vesničané a představitelé vesnic chtějí a proč požádali o získání dobrovolníka. Nakonec jsem sloužil jako spojovač a stavitel mostů. Jen hodinu odtud v nejbližším městě byly četné místní organizace a neziskové organizace vedené domorodci, které mohly učit a podporovat vesničany v jejich úsilí. Jen většina mých vesničanů se do města tak daleko neodváží. Pomáhal jsem tedy spojovat a sbližovat lidi, aby moje malá vesnice mohla těžit a prosperovat ze zdrojů, které již v jejich zemi mají. To bylo klíčové pro posílení postavení vesničanů a zajistilo, že projekty budou udržitelné, jakmile odejdu. Spolupracovali jsme na bezpočtu projektů, abychom komunitu vzdělávali v oblasti zdraví, výživy, wellness a podnikání. A náramně jsme to dělali!

Life: Zpočátku jsem měl problémy se svými začátečníky kiswahilštinou, ale moje slovní zásoba se rychle rozrostla, protože to bylo vše, co jsem mohl použít ke komunikaci. Také jsem se musel naučit, jak jít ve svých každodenních činnostech zcela novým způsobem. Potřeboval jsem se naučit, jak všechno dělat znovu. Každá zkušenost byla poučná. Jsou věci, které očekáváte, například vědět, že nebudete mít elektřinu nebo že budete mít latrínu v koupelně. A jsou věci, které neočekáváte, například jak se kbelíky stanou nedílnou součástí téměř všeho, co každý den děláte. Tolik kbelíků, tolik použití! Měl jsem mnoho nových zážitků, jako je koupel ve vědru, nošení kbelíků vody na hlavě, vaření na ohni každý večer, jídlo rukama, bez toaletního papíru a jednání s nechtěnými spolubydlícími (sklípkani, netopýři, švábi). Je toho hodně, na co si člověk může zvyknout, že žije v jiné zemi. Už mě netrápí přeplněné autobusy, nezvaní plíživí lezoucí spolubydlící ani používání co nejmenšího množství vody ke koupání (čím méně jsem používal, tím méně jsem toho musel nosit!).

Váhy: Tohle byla ta nejtěžší část. Stejně jako mnozí z nás jsem typ děvče, které pije kávu, vyrábí seznam úkolů a každou hodinu plní produktivitu. Ale ne v malé tanzanské vesnici. Musel jsem se naučit, jak zpomalit, uvolnit se a být přítomný. Naučil jsem se o tanzanské kultuře, trpělivosti a flexibilitě. Naučil jsem se, že život se nemá uspěchat. Dozvěděl jsem se, že čas schůzek je návrh a že přijít o hodinu nebo dvě pozdě je považováno za včasné. Důležité věci budou hotové a nedůležité věci zmizí. Naučil jsem se vítat politiku otevřených dveří, kdy moji sousedé vejdou do mého domu bez varování, aby si popovídali. Objal jsem hodiny strávené na kraji silnice čekáním na opravu autobusu (nedaleko je často stánek s čajem a smaženým chlebem!). Zdokonalil jsem své jazykové dovednosti poslechem drbů u napajedla s ostatními ženami, zatímco jsem si plnil kbelíky. Východ slunce se stal mým budíkem, západ slunce mi připomínal, abych se usadil na noc, a jídlo bylo časem spojení kolem ohně. Možná jsem byl zaneprázdněn všemi svými aktivitami a projekty, ale vždy bylo dost času si prostě užít přítomný okamžik.

Od svého návratu do Ameriky v srpnu 2011 si stále pamatuji lekce, které jsem získal ze své služby. Jsem velkým zastáncem rovnováhy mezi prací a soukromým životem se silným důrazem na tu část života. Je snadné uvíznout v našich silech a nabitých programech, a přesto je tak nezbytné zpomalit, uvolnit se a dělat věci, které nám přinášejí radost a přivádějí nás zpět do přítomného okamžiku. Rád mluvím o svých cestách a jsem přesvědčen, že kdyby měl každý člověk možnost zažít život v kultuře mimo svou vlastní, pak by se empatie a soucit mohly exponenciálně rozšířit po celém světě. Všichni se nemusíme připojit k Peace Corps (ačkoli to vřele doporučuji!), ale povzbuzuji každého, aby našel tu zkušenost, která ho vyvede z komfortní zóny a uvidí život jinak. Jsem rád, že jsem to udělal!